Jan Kučera, Lukáš Opekar

Vše, co byste chtěli nebo měli vědět

Zajímá Vás dění kolem lidských zdrojů, zaměstnanosti, změnách v zákoně ovlivňujících Váš profesní růst? Nebo Vás zajímá jen dění ve společnosti WinWork, s.r.o.?

Zpět na seznam novinek

V 16 letech jsou nejmladšími zaměstnanci aneb proč mladí nedostávají šanci

Za socialismu dostávali absolventi škol automatickou umístěnku do státních podniků, aby nabrali zkušenost. V kapitalismu studenti balancují na hraně zákona, aby na sebe upozornili. Microsoft zaměstnal tohoto 16letého Ira. Jake musel hackovat, aby prokázal, že je lepší než programátoři Microsoftu. Vloupal se na servery hry Call of Duty: Modern Warfare 2 a shromáždil data o uživatelích. „Jinak bych šanci nedostal,“ omlouval se.

Intel nyní zaměstnal 16letého Američana, kterého okolí odepisovalo kvůli Aspergerově syndromu. Joey má kvůli nemoci problém s přáteli. Ne vždy rozumí mimice a gestům, odmalička se vyhýbá dotekům i s rodiči, těžko navazuje oční kontakt. Přesto je chytrý a má sen být elektroinženýrem. Ve svém zakletí dokázal vyrobit desku Arduino, platformu k vytváření samostatných interaktivních zapojení, počítač na solární pohon a plastový vzdušný kanón, který střílí marshmallows a zaujal i prezidenta USA Baracka Obamu. 

Intel ještě neměl mladšího zaměstnance. Umístil ho do New Devices Group, divize na vývoj nových přístrojů. „Mladí potřebují příležitost. Neuspět, když nic neumím, prosím. Ale ani nedostat šanci, je otřesná vizitka tohoto světa, kde se lidé měří jen okamžitým přínosem, ne potenciálem,“ řekl šéf Intelu Brian Krzniach. Časopis FC fandí všem, kdo se nebojí vlastního úspěchu, bez ohledu na dobu. Joey Hudy nám věnoval rozhovor.

Joey, v čem myslíš, že jsi výjimečný?

„Pro okolí to, že do srpna ještě chodím na střední a že mám Aspergerův syndrom.“

Promiň, ale pro mě nejsi výjimečný ani věkem ani nemocí. Chci vědět, co je důležité pro Tebe.

„Rád stavím, programuji, navrhuji. Žiju v Arizoně s mámou, tátou a sestrou Elizabeth. Mám dva životní sny. Nadále dělat to, co dělám rád, a nadále žít s těmi, které mám rád.“

Tvými sny je to, co zažíváš teď?

„Ano, snažím se každý den žít tak, abych nebyl nešťastný.“

Co jsi vyrobil jako první?

„Ve třinácti katapult. Ze dřeva.“

Jak tě napadl ten marshmallownový kanon na stlačený vzduch?

„Z nudy ve škole. Měl jsem PET lahev na vodu, stlačeným vzduchem jsem střílel malé věci. Pak jsem se rozhodl pro něco většího. Na internetu jsem nenašel, že by to někdo zkusil. Nejhorší byl zápach lepidla. Jako náboje mi máma dovolila jenom marshmallows. Tajně jsem zkusil nakrájená jablka, ale v hlavni byl nepořádek a vzduchem létalo pyré.“

Zapůsobilo na Tebe setkání s Obamou?

„Spíš Bílý dům a intenzivní bezpečnostní opatření. Poslali psy, aby očichali mé dělo.“

Našli něco?

„Lepenku. Během letu do Washingtonu mi totiž v letadle zlomili hlaveň. To byl zatím největší problém mé kariéry.“ (úsměv)

Jakým největším překážkám čelíš v životě?

„Jestli máš na mysli autismus, není takovou překážkou. Naopak mi pomáhá uzavírat se před některými lidmi a nezabývat se věcmi, které mi mají ublížit. Ale problémem je najít si přátele. Mám tři, ale již dospělé. Vrstevníci mě vidí zjednodušeně, tvrdí, že mám jiné zájmy. Jenže chtít tvořit přece není o věku. Pokud je tato touha známkou nedospělosti, pak jsem dítě už odmalička a dětmi je také většina dospělých zaměstnanců v Intelu.“

Jak si vysvětluješ, že už v 16 letech máš pracovní smlouvu?

„Jako osmiletý jsem kempoval s tátou a jeho přáteli. Chtěl jsem se také nějak zapojit a požádal tátu o kapesní nůž. Půjčil mi ho s upozorněním, abych krájel dřívko směrem od sebe. Neposlouchal jsem ho a říznul jsem se. Od té doby si dávám velký pozor na to, jakým směrem řežu. Myslím to i obrazně. Chci tím říct, že se od osmi let více učím a přebírám dosažené zkušenosti jiných lidí. Tím šetřím svůj čas. Co umím, je výsledkem toho, co jsem nabyl a jak jsem se díky jiným lidem naučil přemýšlet. I 16letý může mít vědomosti 30letého, když se učí. Anebo si může hrát jako 10letý. Je to každého volba.“

Bál ses někdy neúspěchu nebo výsměchu?

„Mně se lidé budou posmívat, i když nic dělat nebudu. Nezajímá mě, co si myslí jiní. A neúspěch? Když jsem si před lety hrál s kondenzátory kamer, omylem jsem se dotknul souběžně elektrického zdroje a dostal děsný výboj. Táta mi řekl: To je dobře, alespoň si to budeš pamatovat. Měl pravdu, protože od té doby, když pracuji s vysokým napětím, si dávám pozor na ruce. Díky tomu nevím, co je „neúspěch“, a vím, co je „zkušenost“. A myslím, že cesta vlastních chyb je nejrychlejší. Kdo se chyb bojí, ten stojí na místě.“

Více o lidech, kteří na úspěch nečekají, ale jdou si pro něj, v časopise FC.

Petr Casanova

Foto: Microsoft a archiv Joea Hudyho


Zdroj: firstclass.cz