Dost problémů vyplývá z toho, jak se pořád někteří chytráci mezi námi chtějí specializovat jenom na přemýšlení. Jenže povaha světa je jiná, myšlenka a hmota patří k sobě. Jestli by nebylo nejlepší dělat rukama a myslet hlavou. Aspoň zezačátku, než člověk pozná, zač je toho loket, než začne ostatním říkat, co maj dělat. Když mi středoškolák řekne, že chce studovat něco praktického, třeba management lidských zdrojů, vaří se mi krev. Koho chceš řídit, chlapče, když po tobě máma stele postel? Jenže ono mu to možná projde. Projde, když se ho nikdo nezeptá: „co ty, Karle, vlastně umíš?“ Ono totiž být slušným člověkem neznamená jenom umět poprosit a poděkovat, ale také starat se o to, aby se v tom společném světě dalo slušně žít. To znamená prověřovat. Hledat autority, které stojí za to poslouchat. A pozor, neoddělovat! Někteří lidé sice pěkně mluví, ale doma se chovaj jako prasata, manželka už se z nich věší, ale oni nemají čas, protože zachraňují svět. Ne. Myšlenku a hmotu neradno oddělovat od sebe. A obsahy sdělení patří neodmyslitelně k osobám, které je pronášejí. Takže je asi jasný, že Nietzsche si u mě ani neškrtne.